Láska. To slovo je libé již na poslech a pokud by někdo neznal význam tohoto slovo, jistě by mu nepřisuzoval pejorativní význam. Malíř lásku dokáže vyjádřit obrazem, básník složí verše, ve kterých je láska cítit, hudebník složí skladbu, ve které je láska vyjádřena. Láska se nedá definovat jednoznačně. Lásce se člověk neučí, každý ji má v sobě od svého narození a tento cit si utváří během svého vývoje.

Lásku člověk vnímá už jako novorozeně. Vnímá objetí svých rodičů, jejich laskavá slova, gesta, smích. Lásku vstřebává a ukládá si ji ve své hlavě a dále ji rozvíjí. Když poté dítě roste, samo si vytváří lásku k okolním lidem, zejména rodičům, ale i širší rodině a okolí vůbec. Vytváří si citové vazby na hračky, zvířata a spoustu dalších předmětů. Stále čerpá z oné nepřeberné studnice kladných citů, kterou čerpal od svého narození. Člověk, který umí lásku dále rozdávat, je člověkem oblíbeným a společností vyhledávaným.

Ne všichni lidé jsou dobří, to je samozřejmé. Ale i lidé (použijme výraz zlí) dokážou vyjadřovat lásku. Ačkoliv u nich převládají negativní vlastnosti, lásku si i oni vytvářejí. Zloděj aut krade auta, protože si vytvořil lásku k rychlé nebezpečné jízdě, láskou zloděje obrazů je umění. Trochu bizarní příklady, ale i takové mohou být podoby lásky.  

Bez lásky nelze žít. Lidé potřebují lásku dávat, ale také přijímat. Lidstvo je bohužel nepoučitelné. K ukájení své lásky se neštítí ubližovat druhým, takže láska může způsobit neštěstí druhých. Zlo je všude kolem nás, a i novorozeňatům není láska rodiči v nesčetných případech předávána tak, jak by ji dítě potřebovalo. Jak by bylo krásné, kdyby byl vynalezen stroj na lásku. Láska totiž vytváří dobro a bylo-li by možno lásku člověku předepisovat na předpis, dobro by převládalo na světě nad zlem a lidem by se žilo lépe. Nezbývá než doufat, že láska vše přemůže. Láska je klíčem ke štěstí.